Rozsekal jsem všechny mosty s rodiči kvůli své ženě
Je mi 44 let a vyrostl jsem v rodině, o jaké by mnozí jen snili. Moji starostliví rodiče oba lékaři s vlastními ordinacemi v malé vesnici nedaleko Brna a můj bratr, můj nejlepší přítel od dětství až do dospívání. Dokonalý obraz štěstí, kde každý den byl naplněn láskou a podporou. Ale vše se změnilo, když se objevila ona žena, která mým světem otřásla a nakonec jej rozbila na kusy.
Potkal jsem Janu během prvního ročníku na univerzitě. Byla mým pravým opakem, jako den a noc. Její dětství strávila v dětském domově, odkud byla v jedenácti letech adoptována. Ale štěstí netrvalo dlouho její adoptivní rodiče se rozvedli, a Jana zůstala s matkou, která rychle propadla alkoholu. Vztah s otcem téměř zanikl. Její život byl boj, ale držela se s železnou vůlí a odhodláním vykročit z minulosti. Po gymnáziu nastoupila na vysokou, financovala si studium dvěma brigádami, učila se do noci, a promovala s vyznamenáním. Tato síla mě fascinovala.
Náš vztah začínal jako pohádka, dokud jsem ji nepřivedl domů. Jana, zvyklá na chudobu, se dívala na náš útulný dům s nevysloveným opovržením. Tenkrát nic neřekla, ale později, uprostřed hádky, vykřikla, že jsme namyšlení měšťáci žijící ve vymyšleném světě. Její slova mě zasáhla jako blesk, ale překousl jsem to, připisoval jsem to její těžké minulosti. Krizi jsme překonali, i když první trhlina už se objevila.
Před svatbou jsem jí řekl, že rodiče chtějí zaplatit obřad. Jana vzplanula: Nechci jim nic dlužit! Její hlas se třásl vztekem, a já nevěděl, jak ji uklidnit. Potají jsem promluvil s rodiči, a abych předešel sporům, tiše mi peníze dali. Janě jsem nic neřekl. Svatba byla nádherná, a ona byla pyšná, myslela si, že vše zvládli sami, dokázali světu svou nezávislost. Mlčel jsem ze strachu, že její iluzi zničím.
Když jsme zjistili, že čekáme dceru, rodiče zářili štěstím. Jednoho dne přinesli miminkovské oblečení malinké šatičky a bačkůrky. Čekal jsem bouři, ale Jana nečekaně usmála se a poděkovala. Jakmile však za rodiči zaklaply dveře, pronesla ledově: Už žádné dary od tvých rodičů. Neodvážil jsem se to říct mámě a tátovi jejich radost z vnučky byla tak upřímná, že jsem ji nechtěl zhasit. Na jejich dotazy, co potřebujeme, jsem lhal, tvrdil, že už máme vše.
Ale bouře udeřila před porodem. Rodiče nečekaně přinesli nový kočárek drahý, ten, co jsme viděli v obchodě. Jana zbledla: To je zbytečný přepych, vezměte si to zpět! Slova létala, hádka vypukla. Křičela, urážela je, zatímco já stál jako opařený. Návštěva skončila skandálem, po kterém začal předčasný porod. A koho vinila? Moje rodiče! Tvrdila, že stres z nich ji to způsobil. Poprvé jsem se vzepřel: Mýlíš se, oni za to nemůžou!
Pak mi dala strašlivou volbu buď zůstanu s ní a dcerou, ale úplně se vzdám rodičů a bratra, bez jediné koruny od nich, nebo se rozvedeme a svou holčičku už neuvidím. Srdce mi pukalo, krev bušila ve spáncích. Co jsem měl dělat? Vybral jsem si ženu a dceru, odvrátil se od rodiny, která mi dala všechnu lásku. Vzdal jsem se náklonnosti rodičů, dědictví, které nám mohlo zajistit život bez starostí. Přestěhovali jsme se do jiného města, daleko od minulosti.
Dvanáct let jsem neslyšel maminčin hlas, neobjal otce, nezasmál se s bratrem. Pracuji jako učitel ve škole a každý konec měsíce je boj o to, aby vyšly peníze. Žijeme střídmě, skoro v chudobě, protože Jana nenávidí přijímat pomoc. Dívám se na ni a nepoznávám dívku, která mě kdysi inspirovala svou silou. Teď vidím jen vztek nenávidí svět, viní všechny, že její život není jako ostatních. To, co jsem na ní miloval, se změnilo v odpor, který mě nahlodává zevnitř.
Přemýšlím o rozvodu. Děti vyrostly, a doufám, že pochopí, proč už takhle nemůžu žít. Mýlil jsem se o Janě krutě, nenapravitelně. Její hrdost, kterou jsem považoval za sílu, se ukázala být jedem, který vše kolem otravuje. Teď stojím před troskami svého života a ptám se: jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl obětovat rodinu pro ženu, která nenávidí i stín štěstí?
