Tati, dej mi svůj byt už jsi svůj život prožil. Po těch slovech dcera práskla dveřmi…
Žil sám. Od té doby, co odešla jeho žena, obklopovala ho samota jako těžký černý závoj. Všechno bylo šedé. Nic mu už nepřinášelo radost ani slunečné dny, ani šálek silného čaje ráno, ani staré filmy, které kdysi bavily celou rodinu. Práce byla jedinou kotvou v tomhle světě. Dokud měl sílu, chodil do ní, protože doma panovalo nesnesitelné ticho. To ticho mu znělo v uších a bodalo ho do srdce.
Dny plynuly jeden za druhým, všechny stejné jako kopie: ráno, autobus, práce, domů, stíny na zdech, prázdné večery. Jeho syn a dcera přicházeli čím dál míň, skoro jako by z jeho života zmizeli. Jejich hovory byly krátké, jen z povinnosti. Pak přestali zvedat. Toulal se hodinami po ulicích, zíral do tváří kolemjdoucích a doufal, že v nich najde aspoň kousek něčeho známého. Stáří ho neděsilo umírat sám, to ano.
Cítil, jak uvnitř hasne. Jeho duše trpěla, svírala se. Vzpomínal na ženu chtěl se jí omluvit, ale nikdy si netroufl vytočit její číslo. Pořád ji miloval. Litoval, že jí tolik věcí neřekl.
Pak jednoho dne se u dveří objevila jeho dcera. Radoval se jako dítě. Připravil její oblíbené zákusky, uvařil čaj, vytáhl stará alba chtěl si připomenout staré časy. Ale její návštěva nebyla kvůli tomu.
Tati, pronesla ledovým hlasem, bydlíš sám ve čtyřpokojovém bytě. To není fér. Prodej ho. Můžeš si koupit garsonku a zbytek peněz dát mně.
Nemohl uvěřit vlastním uším. Myslel si, že žertuje, že se zasměje. Ale v jejím pohledu nebyla ani stopa ironie.
Já… Nic neprodám. To je můj domov… tady je váš dětský pokoj, tady jsem žil s tvou mámou…
Už jsi dost žil! vyjela na něj chladně. Já ty peníze potřebuju víc než ty! Jsi sám, proč mít tolik místa?
Kdy přijdeš zas? zeptal se slabě, sotva poznávaje vlastní hlas.
Podívala se na něj lhostejně a obouvajíc si boty hodila: Na tvůj pohřeb.
Dveře práskly. Zůstal zkoprnělý stát. Pak se zhroutil na zem. Bolest v hrudi ho tloukla jako kladivo. Ležel tam tři dny. Bez jídla, bez síly, bez naděje. Pak zavolal synovi.
Michale, přijď… necítím se dobře, prosil.
Syn chvíli mlčel. Pak řekl: Tati, neber si to osobně, ale tak velký byt pro tebe fakt není potřeba. Chci si koupit auto, mohl bys mi pomoct… Přijel bych, kdybys se rozhodl prodat.
Nastalo ticho. To, které zní v uších a zanechává v duši prázdnotu. Položil sluchátko. Pochopil, že už nemá děti. Jen cizí lidi, kteří nesou jeho krev.
Následujícího dne vešel do lékárny. Náhodou tam potkal bratra své bývalé ženy. Ten ho překvapeně pozdravil.
Anna? zeptal se, jak se jí daří?
Odjela do Itálie, odpověděl muž stručně. Vdala se za Itala. Našla štěstí.
Našla štěstí… Ta slova ho pálila. Nebyl proti jejímu štěstí. Byl proti vlastní prázdnotě.
Ráno se probudil s tíhou na hrudi. Venku visela nízká, temná obloha. Oblékl si kabát a vyšel ven. Prošel několik ulic. Našel starou lavičku v jednom dvorku. Sedl si. Zavřel oči. Jeho srdce udeřilo naposledy, bolestivě.
Jeho duše, unavená bolestí, lhostejností a tichem, konečně vzlétla tam, kde nikdo nezradí. Kde nikdo nežádá o poslední. Třeba tam by mu někdo znovu řekl: Tati, chyběls mi…
Ale už to nebylo tady.
