« Pozdní probuzení tchýně »
« Když už nikdo nezůstal, moje tchýně si na nás vzpomněla. Ale pozdě »
Je to víc než deset let, co jsem s Ludvíkem. Vzala jsem si ho v pětadvaceti. Není jedináček má dva starší bratry, oba dávno zabydlení ve svých životech kariéry, domy, rodiny. Dokonalý obraz, jak se říká. Jejich matka, Alžběta Nováková, je žena s pevnou povahou, ne z těch, co se schovávají za zády druhých. Vychovala sama své tři syny, aniž by se kdy nechala zlomit.
Už od zásnub jsem u ní cítila zvláštní odpor vůči mně. Nic otevřeného, ale vše se dalo vyčíst z jejích tichých pohledů při večeřích, z úkosů, z přehlédnutí, která nebyla náhodná. Tvářila jsem se, že to nevnímám. Možná jsem nenaplnila její očekávání? Možná nechtěla pustit svého nejmladšího?
Protože Ludvík byl její oporou. Po odchodu starších synů zůstal, aby jí pomáhal: s nákupy, lékařskými návštěvami, papírováním. Pak jsem přišla já. A její život se převrátil.
Zkoušela jsem všechno, abych si získala její srdce. Domácí jídla, pozvání na svátky, pečlivě vybrané dárky. Dokonce jsem se snažila říkat jí mami, ale to slovo uvízlo v krku. Zůstala chladná a odtažitá, a já jsem se cítila jako cizinec v jejich rodině.
Když se narodil náš syn Jakub, Alžběta se na chvíli otevřela. Krátké příměří: jakmile starší synové jí přivedli další vnoučata, naše dítě pro ni zmizelo. Vánoce trávila u nich, volala jim každý týden, nás odsunula do pozadí. To nejhorší? Systematicky zapomínala na mé narozeniny, pokud ji Ludvík nepřipomněl. Žádné přání, žádná pohlednice. Trpěla jsem, ale smířila jsem se s tím ne každá má to štěstí mít dvě matky.
Roky uběhly. Žili jsme skromně, ale důstojně. Narodila se nám dcera Anežka. Ludvík pracoval, já se starala o děti. Moje tchýně plula na okraji našeho života stále stejný odstup, stejné vzácné návštěvy. Nic jsme nevnucovali.
Loni její manžel zemřel. Šok ji zlomil. Lékaři, antidepresiva, diagnóza stařecké deprese. Její starší synové přišli jednou, nechali jí nákupy a pak už nic. My jsme chodili do jejího pražského bytu ne často, ale víc než oni.
A pak, v polovině prosince, nás pozvala na štědrovečerní večeři. Potřebuju vás, zašeptala. Přijali jsme pozvání, navzdory všemu. Zranitelnou osobu neopustíte.
Připravovala jsem kapra a zdobila vánoční cukroví, zatímco ona vzdychala na pohovce. Přijdou Petr a Ondřej? zeptala jsem se. Pokrčila rameny: Nač by přišli?
Půlnoc se blížila. Najednou se posadila: Posaďte se. Mám návrh. Hlas se jí chvěl. Požádala jsem své další snachy, jestli bych mohla bydlet u nich. Odmítly. Takže nastěhujte se sem. Výměnou vám odkážu byt.
Šok. Všechny ty roky lhostejnosti A teď, když ji ostatní opustili, obrací se na mě? Jako by třípokojový byt v Praze mohl vymazat dvacet let chladu?
Ludvík slíbil, že se nad tím zamyslí. V autě jsem to konečně prasklo. Bez křiku, ale s hlasem staženým bolestí:
Poslyš, nejsem svatá. Nebudu žít s někým, kdo se mnou jednal jako s přízrakem. Kdo nikdy nepřišel na školní představení svých vnoučat. Tohle náhlé náklonění Jen se bojí, že zemře sama. Ale proč bychom my měli platit svými životy za to, co nám odmítla dát?
Je to moje matka zašeptal.
Matka utěšuje. Nevybírá si mezi dětmi. Vyřadila nás ze své rodiny. Ať se teď obrátí na své oblíbence.
Zmlkl. Věděla jsem, jak je rozpolcený. Ale pochopil mě.
Už jsme se nevrátili do bytu na Václavském náměstí. Pár ledových telefonátů. Vyčítá nám své zklamání. Já si říkám: Jakou má práci něco očekávat? Úsměv koupený metry čtverečními?
Ne. Důstojnost není na prodej. Pokud pro někoho nic neznamenáš za jasných dnů, nestávej se štítem proti stínům.
Není to pomsta. Jen bolestivé poznání, že si máš vybírat ty, kteří si vyberou tebe.
