**Deník důchodkyně: Učím se žít pro sebe**
Když jsem naposledy prošla dveřmi kanceláře po třiceti letech práce, přepadl mě zvláštní pocit. Radost a svoboda, ale zároveň děsivá prázdnota. Jak by se zhroutil celý můj svět. Žádné brzké vstávání, žádný shon, e-maily nebo dopravní zácpy. Sen, že? Jenže po pár týdnech mě ticho začalo tížit. Ptala jsem se sama sebe: *A co teď? Kdo jsem, když už nejsem kolegyně, šéfová, součást stroje?*
První dny jsem se utápěla v domácích pracích úklid, vaření, prádlo. Ale brzy mi došlo, že kvůli tomu jsem na důchod nečekala. Ten věčný ruch prázdnotu nezaplnil, jen ji podtrhl. Cítila jsem se odložená jako starý nábytek.
Jednoho rána, s hrnkem čaje v ruce, jsem se sedla do křesla u okna. Poprvé bez spěchu. Větve stromů se houpaly ve větru, slunce prosvítalo mraky, zpěv vrabců A najednou to přišlo: *Konečně můžu jen být.* Ne pro druhé, ne pro výplatu nebo projekty. Jen pro sebe.
Vytáhla jsem knihu, která měsíce ležela na nočním stolku. Četla jsem pomalu, vychutnávala každé slovo, každý hlt horkého čaje. Jako návrat k té zapomenuté ženě, která kdysi snila o psaní, čtení, objevování. Čtení mých oblíbených románů se staly víc než zábavou byly znovuzrozením.
Postupně jsem se zase začala procházet. Zpočátku těžce, s unavenýma nohama a krátkým dechem. Ale den za dnem to šlo lépe. Lavička v parku se stala mým útočištěm, stezky kolem rybníka cestou k vnitřnímu klidu.
Pochopila jsem jednu prostou pravdu: štěstí je v maličkostech. V teplé dece večer, ve vůni jablečného štrúdlu, v hovoru s kamarádkou Alenou, v klapání jehlic při staré písni od Waldemara Matušky. Dělat věci z radosti, ne z povinnosti. Bez výčitek. Bez potřeby něco dokazovat.
Moje děti mi často říkají: *Mámo, ty celé dny jen sedíš doma?* Ano, a poprvé mi to vyhovuje. Vždycky mě definovali druzí dcera, manželka, matka, kolegyně Teď jsem prostě já. A je to nádherný luxus.
Začala jsem si psát deník. Zapisuju tam myšlenky, nápady, recepty. Někdy píšu vzpomínky pro vnoučata. Nebo pro sebe, když se objeví strach.
Už se nebojím stárnout. Naučila jsem se vidět krásu obyčejných dnů. Pokud vás tato slova osloví, pamatujte si: důchod není konec. Je to nová kapitola, kterou můžete psát, jak chcete. Dovolte si být šťastní. Dovolte si konečně žít pro sebe.
